Velkoočko a Růžovko, my jedeme do Prahy, konečně přišel den „D“ 11.2.2020. Vstávali jsme moc brzy. Já, pan Klobouček, a moje sestry a bráchové jsme netušili kolik dopravních prostředků ten den vystřídáme, snad nám chybělo jen letadlo, ale to jsme potkali ve výtahu nemocnice. Nejprve autem do Plzně, pak autobusem do Prahy a v Praze metrem, to Vám byla dlouhá cesta. Už jsme se těšili, že budeme v nemocnici, ale nakonec jsme byli na školení, kde byl náš kamarád Danda a spoustu chlapů. Školili se, prý o nějakém svařování. No možná to někdy budeme potřebovat, abychom to vyprávěli našim miminkům. Najednou všichni ztichli a psal se test, byla cítit nervozita, a tak jsme drželi chapadla pro štěstí. Vše dobře dopadlo, všichni byli úspěšní.
Rozloučili jsme se a jeli autem s Dandou na oběd do Indické restaurace, tam mám fotku u slona, a pak nastalo loučení, zamávali jsme chapadly a šup do metra. Na stanici Palmovka jsme čekali na naši kamarádku Gábi. Pak už nás čekala tramvaj a byli jsme ve FN Bulovka. A zase jsme čekali na Klárku, té moc děkujeme dala Bláně peníze na materiál, z kterého jsme vyrobeny. Byli jsme rádi Klárko, že jsi byla s námi a moc Ti děkujeme.
No a pak hurá na oddělení, krásným malovaným výtahem, v něm byla to letadlo, říkají mu helikoptéra, přivítala nás paní doktorka a sestřička, byly moc příjemné a nadšené z nás všech. Prý jsme přijeli akorát. Už neměli žádné chobotnice pro miminka. Půjdeme na praní a desinfekci jako ostatní ségry a bráchové. Prošli jsme oddělení a koukli se na všechny miminka. Sestřička, říkala, pane Kloboučku, Vám někoho představím. Šli jsme k jedné postýlce, kde ležel krásný kluk, můj kluk, měl jsem velkou radost už mám svého báječného miminkovského kluka, prý ho budu strážit. Jupíí, Růžovko a Velkoočko, taky už někoho máte?
Comments